Jaroslav Švejda: „Světová strongman špička je pořád strašně daleko“

Komentářů: 0 📁 Strongman 🕔23. srpna 2017
Jaroslav Švejda: „Světová strongman špička je pořád strašně daleko“

S Jardou Švejdou jsem se jako závodník potkal na soutěži jen dvakrát. Poprvé to bylo na 2. ročníku amatérské soutěže ve Šternberku v roce 2013 a podruhé ve stejném roce na open závodu v Kutné Hoře, kde společně s profesionální elitou startovalo i několik amatérských závodníků (já a Jarda mezi nimi). Od té doby uplynuly čtyři roky, Jardu jsem vídal na soutěžích už jen jako reportér a pořadatel a sledoval jsem tak jeho cestu do profesionální divize. Jeho výkony impozantním způsobem narostly (stejně jako jeho postava, která je rok od roku masivnější) a Jarda si pomalu ale jistě razí cestu na vyšší místa ve výsledkových tabulkách i na soutěžích s opravdu hodně kvalitním obsazením závodníků.

Jedna věc se ale za ty čtyři roky ani trochu nezměnila. Jardu jsem poznal jako povětšinou tichého, skromného (troufám si říct, že až příliš skromného!) a pokorného strongmana, kterým dodnes zůstal. To je jeden z důvodů, proč mi bylo velkým potěšením s ním udělat tenhle dlouhý rozhovor a věřím, že tím potěším i vás, příznivce českého strongman sportu.

Járo, já začnu úplně od konce – ty jsi na open závodech společně s profíky startoval vlastně už od prvního roku, kdy ses objevil na soutěžích a letos ses stal profíkem i „papírově“. Jak jsi se mezi nimi „zabydlel“ a jak se v profi divizi cítíš?

Tak já myslím, že jsem se zabydlel dobře a že jsem mezi členy profi týmu zapadl. Už na ně nekoukám s tak velkým respektem. (smích) Ne, koukám na ně samozřejmě pořád s respektem, protože jsem člověk, který respekt má a pořád se učí. Jsou tam opravdu silný kluci, ale zjišťuju, že už jim v některých věcech dokážu šlapat na paty. Podařilo se mi se od minulého roku zase o něco zlepšit, takže věřím, že v profi týmu nejsem jen tak a že tam patřím.

Že patříš do profi divize bylo podle mě jasné už loni, ale vrátím se teď zase úplně na začátek. Ty jsi poprvé startoval v roce 2013 na Strongmens Games Aš 2013…

V roce 2013 jsem startoval poprvé, to jsem byl druhý a o rok později jsem vyhrál. To jsem byl strašně rád, že jsem dokázal vyhrát závody.

Ale i to druhé místo na vůbec prvních závodech a navíc v takové konkurenci, co v Aši byla, je dost impozantní výkon.

Na těch prvních závodech mě převálcoval a nehorázně mě vyškolil Michal Šulc, který je jako závodník hrozně nenápadný, ale co se výkonů týče, je vynikající. Když jsem tam přijel, tak jsem některé kluky samozřejmě znal, třeba Mariho Zvrtka, který už tehdy byl samozřejmě hvězda, ale celkově jsem si moc nevěřil. Až na soutěži jsem ale zjistil, že ačkoliv jsem trémista, tak ve chvíli, kdy závodím, všechno kolem prostě zmizí a mám před sebou jen ten úkol – „jdi, zvedni to“ a nic jiného mě nezajímá. Takže i když jsem tam viděl všechny ty velký svalnatý kluky a před závodem jsem si říkal: „Ty jo, co já tady s tím pupkem dělám?“, tak se mi to nakonec povedlo a závodilo se mi skvěle. No a další rok už se mi podařilo vyhrát a kdyby se někdo ptal, kdo byl druhý, tak to byl Jirka Tkadlčík. (smích)

72

Ty jsi ale už na ty první závody přišel silově skvěle připravený. Dneska chodí na závody řada klukům, kterým ta základní hrubá síla chybí, ale ty jsi na první soutěží s přehledem zvedl 300 na mrtvý tah, pokud si dobře vzpomínám.

Jo, je to tak. To si dobře pamatuju, protože jsem to pak od té doby nikdy znovu nezvedl až do minulého roku. (smích) Já jsem ani nevěděl, že takovou váhu vůbec budu zkoušet. Na tréninku jsem zvedal 200 kilo po osmi opakováních a myslel jsem, že je to dobrý. Vlastně až teď v profi jsem začal trénovat víc silově pod vedením jednoho člověka, který mi poradil trochu jiný trénink. Takže dnes už je to maximum zase o trochu lepší. Ale i ty vyšší počty opakování člověku něco dají a možná bych se k nim měl čas od času vrátit, protože ty moje počty „3 – 4 a cokoliv víc už je kardio“ taky nejsou všechno. (smích)

My jsme se pak potkali o pár měsíců později na Kutnohorském strongmanovi a hádám, že jsi tam stejně jako já dostal pozvání od Pavla Zadražila.

Já si vlastně ani nevzpomínám, jestli si mě všimnul Pavel, nebo to bylo možná díky tomu, že jsem trénoval v Praze a spřátelil jsem se s Mari Zvrtkem, který měl kontakty na všechny ty kluky, ale zkrátka mi zavolali a pozvali mě. No a já jsem až loni pochopil proč. Samozřejmě bylo potřeba zaplnit ty poslední místa, tak jsem dostal šanci. (smích) Ale samozřejmě už od první chvíle to soutěží s profíkama na open závodech pro mě znamenalo velký posun. Třeba Jirka Vytiska to říkal hned a já už zase nejsem tak mladej a blbej, abych to nepoznal, že někde trénovat ve fitku a pak si zkusit amatéry je fajn, umístit se nějak v amatérech je taky fajn, ale nejvíc tě dopředu posune závod, kdy si opravdu šáhneš na dno. Ta atmosféra, diváci, ty ohromný opice okolo (smích), to tě prostě donutí tam něco předvést. Akorát že se mi bohužel povedlo si tam načít plotýnku a o týden později v Sušici jsem si ji u Super Yoku oddělal úplně.

Na to si vzpomínám, že jsi do Sušice přijel a Leoš Kubeš říkal, že si tam jdeš na disciplíny spravit záda. Jenže sis je spravil ne v tom dobrém slova smyslu. Jak dlouho ses pak dával dohromady?

No v té sezóně jsem skončil. Já jsem si samozřejmě nejdřív nepřipouštěl, že by to mohla být nějaká plotýnka, jenže záda pořád bolely, pak to tahalo ve stehně, pak až někde u kotníku a nepřestávalo to, tak jsem šel do nemocnice a doktor mi řekl, že mám tu plotýnku venku o 9 milimetrů. Takže jsem měl nastoupit do nemocnice, ale tou dobou jsem zrovna musel dokončit nějakou práci, dělal jsem s bouracím kladivem a u toho se mi ty záda nějak uvolnily…

No počkej, ty jsi vzal sbíječku a naklepal sis s ní zpátky vyhozenou plotýnku? To je hodně inovativní způsob léčby!

Já jsem chodil na kontroly k doktorovi, resp. k doktorům, protože tam byl pokaždé jiný. První mě vyšetřil, zapsal si to, pak jsem tam byl znovu a když jsem tam byl asi potřetí, tak na mě doktor koukal, proběhla taková ta klasická diagnostika – postavil jsem se na špičky, na paty a když doktor kouknul do papírů na ten nález, tak řekl, že bych vlastně skoro ani neměl chodit. No a teorie byla taková, že se ta plotýnka uštípla a rozpustila.28

Vrátil jsi se v další sezóně, kde jsi se o umístění přetakoval s Vláďou Jeřábkem a o rok později s Ondrou Zadžorou…

Jo, to s těma klukama to byla perfektní přátelská rivalita. A s Ondrou nejspíš ještě bude – nedávno jsme si psali a ten další rok si to možná zopakujeme.

Teď se vrátím úplně na začátek – kdy jsi začal uvažovat o tom, že strongmany zkusíš? Já vím že jsi jako ten první impuls zmiňoval tehdejšího profi strongmana Martina Štefla, se kterým jsi se znal…

Jo, on tehdy dělal u nás v Lounech na diskotéce a byl vlastně první tak velký chlap, jakého jsem kdy viděl. Já byl tehdy dvacetiletý kluk. Takže od té doby jsme se znali, Martin pak pořádal závody v Teplicích, na kterých jsem se byl podívat a hrozně mě to chytlo. Najednou jsem si uvědomil, že ten můj pupíček, který mi roste, zase nemusí být tak úplně špatný, že stačí zesílit krk a vlastně je to dobrý a bude ze mě atlet. (smích) Takže jsem se byl podívat na dva ročníky závodu v Teplicích, v Litvínově, pak na GP v Praze v roce 2001, ale nikdy jsem nevěřil, že bych to mohl dělat taky.

Tehdy do toho „naskočit“ nebyla žádná sranda, protože amatérská divize neexistovala a závodila jen ta elita.

A taky nebyl žádný internet, takže se kupovaly časopisy Muscle&Fitness a Svět kulturistiky, kde občas o strongmanech vyšel nějaký článek od Ivana Macha a to bylo všechno. Takže tohle jsem dlouho sledoval, ale pak jsem to nakonec nějak pustil z hlavy a že bych mohl dělat strongmany mě ani nenapadlo a dál jsem si jen tak cvičil. Po nějaké době jsem ale zaregistroval, že tady už existuje i amatérská liga, což mě úplně nadchlo. Pak jsem si přečetl kolik tam ti kluci zvedají, tak jsem si zase sednul, to už mě tolik nenadchlo. (smích) Protože mi přišlo, že tam kde končili profíci, když jsem je naposledy sledoval, tak ti amatéři skoro jako by pokračovali na podobných vahách.

Takže jsem ve svých třiatřiceti letech začal a zjistil jsem, že se v amatérech nosí 150kg kufry, zvedá se 125kg kláda, 150kg koule na opakování… A to od těch profíků, které jsem kdysi začal sledovat opravdu moc daleko nebylo.29

Ty výkony šly nahoru stejně tak i v profi divizi a hlavně v posledních několika letech opravdu znatelně…

Kde jinde by měl být vidět ten progres v silovém sportu, když ne na těch výkonech. Tady v ČR je strongman sport docela pestrý, jsou tu závody víc na dynamiku a rychlost, pak čistě silové závody, kde samozřejmě naprosto vyniká Strongmen‚s Games Aš a já si myslím, že je to dobře. Třeba letošní Žďár byl dynamický a tam se ukázalo, že někdo, kdo vypadal jako statický hráč, je vlastně hodně dynamický a třeba já si o sobě myslím, že jsem dynamický a tam jsem totálně vyhořel. Takže výkony jdou nahoru, ale třeba Evropské špičce se pořád neblížíme.

Když se člověk podívá na výkony v globálu, tak to jsou skoro odlišné vesmíry – máme tu profi divizi, pak je tu úzká špička, která ostatním v některých disciplínách znatelně utekla a pak je tu evropská, potažmo ta světová špička. Myslíš si, že tady u nás je potenciál se té evropské nebo i světové přiblížit?

Že by se to samé zvedalo u nás? Ne, to vůbec. Třeba Čestmír je co se týče statické síly nejsilnější u nás a docela bych řekl, že válí i dynamicky. Kdo tvrdí opak, měl být ve Žďáru a vidět jak běhá se sudem, nebo jak hází sudy přes laťku. Ale celkově to je tady u nás o jedincích, kteří ať chceme, nebo nechceme, časem půjdou pryč ze scény. Já jsem usiloval o ten status profíka, ale dobře víš, že žádní profíci nejsme. Jen si tady hrajeme na písečku a i když je určitě hezký říct, že jsem jediný profesionální strongman v Lounech a určitě by to tam každého zajímalo, (smích) tak ne, celkově se té evropské ani světové špičce neblížíme. Ti starší z nás časem odejdou, tak to chodí a nastoupí mladá generace, který ty výkony možná časem zase posune o trochu dál. Pořád to ale bude záviset na těch podmínkách a na zázemí. Stačí se podívat do sousedního Polska na legendu Mariusze Pudzianovského, nebo současného Krzysztofa Radzikowského. To je to skutečné profi. Nebo teď Anglie, kam chodí na Eddieho Halla na stadion 15 tisíc lidí.

Ala vraťme se na náš píseček. Nejvíc lidí jsem viděl v Aši. V Přelouči jich bylo taky hodně a samozřejmě alespoň polovina z nich byla moje rodina, které tímto děkuju. (smích) Žďár taky divácky perfektní, Sušice taky… Pak se u mě zastavil pán, který ty soutěže objíždí a říkal „Zlepšil jsi se, je to vidět“, takže to je fakt příjemný. Takže myslím, že těch fanoušků přibývá.

Myslíš že postupně přibývá i těch skalních, kteří ten sport opravdu sledují a nejdou se podívat jen v tom „svém“ městě?

Myslím, že jo. Minimálně třeba můj táta je jedním z nich. (smích) Když jsem hrával fotbal, tak nic a teď jezdí se mnou. Nedávno jsem byl posedět nad půllitrem svého oblíbeného sacharidového nápoje a přišli tam kluci a říkali „Já jsem tě viděl na internetu, ty zvedáš nějaký ty těžký věci, tak ti držíme palce“. Samozřejmě je těch lidí celkově pořád málo, ale záleží na každém z nás, jak se k tomu postaví a jakým způsobem bude prezentovat náš sport.

 

Druhou část rozhovoru najdete na našich stránkách v následujících dnech.

Dejte o nás vědět sdílením článku. Děkujeme.

Žádné komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Můžeš to změnit!

Napsat komentář

E-mailová adresa nebude publikována nebo sdílena. Povinná pole jsou ozačena hvězdičkou. *