Jaroslav Švejda: „Světová strongman špička je pořád strašně daleko“ (II.)

Komentářů: 0 📁 Ostatní 🕔19. října 2017
Jaroslav Švejda: „Světová strongman špička je pořád strašně daleko“ (II.)

Od zveřejnění první části rozhovoru uběhl nějaký čas a Jarda Švejda mezitím stihl na souteži Olympia strongman – mistrovství ČR 2017 potvrdit svoji jednoho z nejlepších profi strongmanů na naší scéně, když na šampionátu dosáhl na druhé nejlepší umístění z českých závodníků (titul obhájil Čestmír Šíma). První část rozhovoru si můžete přečíst zde a my dnes pokračujeme částí druhou.

Jardo, tobě cesta do profi trvala čtyři roky a řekl bych, že jsi se to nesnažil nějak uspěchat, pomalu jsi se zlepšoval a i díky tomu jsi byl letos na tuhle výkonnostní divizi připravený a udělal jsi v ní super výsledky. Když se podíváme na amatérskou scénu, kde je spousta silných, talentovaných kluků, tak co bys jim ty ze své zkušenosti poradil?

Strongman sport je hrozně ošemetný, co se týče zranění. To vám dnes řekne většina profíků i řada amatérů, kteří už nějaký ten rok soutěží. Je to dané tou škálou disciplín – každá je těžká a každá na tělo působí úplně jinak, takže nikdy nevíš jakou část zrovna přetížíš. Já si o sobě myslím, že jsem pořád člověk, který zatím nemůže až tak radit, i když je fakt, že dneska radí kde kdo. Každý dá jedno-dvě videa na Youtube a hned jsou všichni trenéři, výživový poradci, strongmani a lifteři v jedné osobě a často je to fakt hrůza a ostuda, co dokážou vymyslet. Ale pokud se ptáš, tak určitě mít ten sport rád a mít hlavu na svém místě. A být trpělivý, to je hodně důležitý. Je jeden závod, pak jedna sezóna a po ní je pak další a další… Není to o jednom roce! A kdo se to snaží všechno zvládnout v jednom roce (a nemusíme si nic nelhávat, obzvlášť pokud se to přehání pokud jde o některé faktory v té přípravě), tak to tělo prostě nevydrží. Zesílí svaly, ale nestihnou k tomu adekvátně zesílit šlachy, úpony… Tělo si pomalu a postupně musí zvykat, adaptovat se jako celek. Je důležitý nejezdit všechny tréninky na 100% a už vůbec ne tréninky disciplín.

Často je vidět, že kluci, kteří mají nějaké vedení, postupují kupředu rychleji a taky i bezpečněji. Měl jsi ty nějakého mentora, někoho kdo v začátcích radil tobě?

Neměl, na všechno jsem si musel přijít sám. Když jsem přijel prvně do Aše, tak jsem měl Log Lift „nakoukaný“ z Youtube. Nějak jsem ji zvedl, ale člověk pak zjistí takové ty věci, jako že se s kládou musí zaklonit, jinak letí na hubu, protože má špatně těžiště. Ale zaklonit se nestačí, musíte dát taky lokty dopředu a tak dál. Takže těm, co nemají někoho, kdo je to všechno naučí, to bude trvat minimálně čtyři roky, než se dostane do profi. (smích) Samozřejmě jsem na závodech pozoroval ostatní, ptal jsem se. Nastoupil jsem v pozdějším věku, byl jsem starší, než většina závodníků, ale ego muselo jít stranou a já jsem s pokorou šel a poprosil někoho aby mi ukázal, jak se to dělá. A v amatérech nebyla nějaká velká rivalita, ty kluci ochotně poradili a poradili pak i v profi. Takže pomalu tomu přicházím na kloub, ale pořád se učím a učit se budu pořád, co budu závodit. Každá malá chyba stojí body.

Trenéra jsi neměl, takže jsi se všechno učil postupně a předpokládám, že se to týkalo nejen techniky soutěžních disciplín, ale i skladby tréninku. Hodně jsi v tomhle směru experimentoval a hledal to optimální, co na tebe bude fungovat?

Já jsem to měl zezačátku úplně jednoduché – jakmile jsem měl možnost jít trénovat disciplíny, tak jsem šel. To obvykle bylo ve chvíli, kdy nepršelo a já mohl jet na Točnou u prahy k Honzovi Vojtěchovskému. (smích) V normálním fitku toho člověk moc nevymyslí, k dispozici jsem je neměl, takže jsem je vždycky začal trénovat až na jaře. Nejvíc mi pak vždycky daly ty závody a úplně nejvíc ty, na kterých jsem startoval s profíkama. A když se vrátím k tomu vedení někoho zkušenějšího, tak bych rád řekl, že je potřeba vybrat si někoho, kdo tomu opravdu rozumí, má přehled, sleduje to. Ne někoho, kdo to dělá rok. Ne každý trenér je opravdu trenér.

strong_small_first (256 z 455) copyJardo, ty jsi povoláním policista a vím, že ta práce je psychicky docela náročná. Jak ji vnímáš?

Živí mě to, bavilo mě to, ale pak poznáš lidi a zjistíš, že je to jedna velká svoloč. Najdou se samozřejmě i normální, ale ti, se kterými se v práci stýkám já, tak to je jedna velká lež, arogance a psychicky to opravdu náročné je.

Když jdeš po takovém pracovním dnu, který zrovna nebyl z těch nejlepších na trénink, povede se ti na tréninku „vypnout“ hlavu a psychicky si odpočinout? Nebo z tebe ta práce naopak vyždímá veškerou energii?

Já sloužím čtyřiadvacítky, ale už jsem se přesvědčil o tom, že po takové službě nemá smysl jít na trénink. Takže jdu až když mám volno. Párkrát jsem to sice zkusil, strašně se mi nechtělo a pak se to na tréninku zlomilo a tělo najednou fungovalo, ale to riziko zranění za to nestojí. Zase, říkáme si tu profesionálové, nebudeme si samozřejmě hrát na to, že profíci opravdu jsme, ale už je to nějaký status, který značí, že bysme měli i znát svoje tělo a podle toho trénovat.

Být profi strongmanem v ČR znamená jen zařazení do nějaké výkonnostní skupiny, jak říkáš a není tu nikdo, koho by to živilo. Co myslíš, že tady strongman sportu chybí, aby se to změnilo a posunulo dál? Vidíš tady u nás v tom sportu nějaký potenciál?

Já myslím, že jo. Všichni tak nějak víme, co by se pro to mohlo udělat a jak by to mohlo fungovat a záleží jen na nás jak se k tomu postavíme a jak se domluvíme. Když jsem letos přestoupil do profi, tak tu přípravu vnímám jinak. Je to prostě něco jiného, než se připravovat na amatéry. Je to jiné v tréninku a taky vás to stojí víc peněz. Nikdo nejezdí na závody s tím, že chce být osmý, devátý… A v profi  rozhodují  i  prizemoney, takže kdo se umístí výš, bere větší peníze, tak je to i v jiných sportech, tak je to prostě všude, takže si pak sportovec může dovolit víc odpočinout a dát tělu lepší regeneraci. Já samozřejmě chci závodit, chci si něco dokázat, někam patřit a posouvat se dál, ale postupně zjišťuju, že v mém případě , pakliže se situace nějak v mém životě nezmění,  nebudu moci  jezdit na závody, jenž   jsou třeba přes celou republiku a kde pokud se neumístíte opravdu dobře a skončíte třeba sedmí – osmí, což se prostě občas stane, nezaplatí se vám ani benzín, který cestou na závody projedete. Ale na druhou stranu, nechci malovat čerta na zeď, řekl jsem, že závodit chci, čili dokud to půjde, na závody jezdit budu.

Živit 140kg tělo, které musíš hnát na soutěži k výkonům při extrémně těžkých disciplínách je taky podstatně dražší, než živit 120kg tělo v amatérské divizi.

Je to tak, když jsem začal závodit, měl jsem kolem 125 kilo a za 4 roky jsem přibral na nějakých 142. Když se kouknu jinak, tak prý asi nejsem ideální novodobí strongman, protože nejsem vyrýsovaný a nemám takovou formu, ale i s tím svým pupíkem dokážu  vyvinou nějakou rychlost a když se podíváte na světovou špičku, tak jediný vyrýsovaný je tam Hafthor Bjornsson a jinak jsou všichni zavalití, takže se tady u nás snad nemám za co stydět. Ale je to opravdu jiné živit 140+ kilo živé váhy. Základ prostě bude pořádná porce bílkovin – maso a k tomu nějaké sacharidy kolem.

Jardo, uděláme teď rychlý výslech – zkus odpovídat ihned, první co tě napadne. Takže – nejoblíbenější disciplína?

Log Lift.

Nejméně oblíbená disciplína?

Super Yoke

Největší ikona na světové strongman scéně?

Eddie Hall

Nejhorší moment ve tvojí soutěžní kariéře?

Když jsme jako profíci neutáhli kamion (smích)

A nejlepší moment?

Když jsem na letos na Strongmen‚s Games Aš zvedl 160 v Log Liftu a 320 v mrtvém tahu jako svoje nové osobní rekordy. A děkuju Čestmírovi, že jsem tam mohl přijet a závodit.

Který výkon na světové scéně tě nejvíc fascinoval?

Eddie Hall a jeho 500 v mrtvém tahu. To je nezapomenutelná věc, ale asi to už hraničí se životem. Nebo třeba Zydrunas Savickas a jeho 228 kilo na Log Liftu, které akorát zhoupne ze špiček, jinak je to čistý tlak.

Když se na chvíli zastavím u těch rekordů, tak to vypadá, že je snad ani nemůže nikdo překonat. Jak říkáš, tak Halla ta cesta za 500kg mrtvým tahem málem stála život a k 228kg Log Liftu se v současnosti nikdo ani nepřibližuje. Nepřipadá ti, že dál už to snad ani posunout nejde?

Nevypadá to tak, že je to možné, ale nakonec vždycky někdo přijde. Ale tam už to hraničí se zdravým rozumem se o to pokoušet, to je bez debat. Před pár lety bylo 300 kilo na mrtvý tah už něco. Dnes už musíš tahat pomalu 400, aby to už opravdu něco znamenalo. Což je pro mě trochu děsivé, když se motám kolem těch 300. (smích) Ale já se zlepším!

Kde v mrtvém tahu vidíš svoje limity?

Nemám odhad, ale musím vyzdvihnout Václava Mareše, který mě v letošní silové přípravě posunul o kus dál. Letos jsem s ním trénoval, připravoval mě silově a ono to vyšlo. Bylo to sice zvláštní, protože když jsem se po 14 dnech zeptal, kdy budeme cvičit mrtvý tah, tak odpověď zněla: „My mrtvý tah nepojedeme“. (smích) Samozřejmě jsem šel nakonec alespoň tajně vyzkoušet do jiného fitka zvednout alespoň 260, abych zjistil, jak na tom jsem. No a na v Aši to pak všechno vyšlo. Jak mi Honza Šalata řekl „pojď“, tak už jsem byl v tom svém tunelu a 320 šlo úplně s přehledem.

strong_small_first (370 z 455) copyMáš za sebou soutěž Olympia Strongman – mistrovství ČR, kde jsi se umístil po Čestmírovi, který obhájil titul, jako druhý nejlepší z českých závodníků na pátém místě. Jak jsi spokojený se svým výkonem a jak sis užil závod? A co říkáš na zahraniční konkurenci, která vybrala druhé až čtvrté místo?

Předem chci říci, že jsem se před soutěží MČR strongman docela vnitřně uvolnil, polevilo přetažení těla,  kratší přípravu na závod jsem pojal trochu jinak a bavilo mě to, protože i v tréninku mi připravované disciplíny šly a já se tak na závod jako takový těšil. A to udělá v mém případě hrozně moc  a obzvlášť když se víceméně jedná o nejdůležitější závod sezóny. Závod Olympia strongman – mistrovství ČR 2017 byl  z  mého pohledu těžký a to jak co se týče hmotností, tak i skladbou a počtem disciplín. Ale jak se ukázalo, nějak mi takové závody sedí. Do Brna se sjela snad vyjma dvou českých závodníků kompletní česká  profi  špička v čele se zmíněným Česťou jako obhájcem titulu, kdy české závodníky doplnili zahraniční  závodníci a to dva zástupci Polska, jeden  ze Srbska, jeden z Rakouska a dva Slováci. Myslím si, že nebudu sám, kdo řekne, že jsem byl pře závodem  trochu nervózní. U mě je to dáno pořád tím, že si nepřijdu tak kvalitní a silný do té do doby, než se mi hlava při rozcvičení pobere, že to dokážu dát – zvednout  a pak, že pokud je to pro mě těžké a já s tím aspoň jen trochu pohnu, budu rád a posune mě to dál.  Ale tady bych se ještě zastavil a to jsou ty chvíle před samotným závodem. V minulosti  se trochu řešilo, že u profi  to ve stanu a při závodech  není  už taková  sranda jako v amatérech, že jde o peníze a tak dále. O peníze samozřejmě jde, ale to až v prvním pádě, ale myslím si, že zrovna  v  Brně. Byla tam dobrá nálada , rád se potkávám s klukama, je tam rivalita, ale pořád ta zdravá, dokážeme si pomoct, vyhecovat se a to i s klukama ze zahraničí a to pak lítají slovní spojení. Nejde v tomto případě nezmínit obra  Pepíka Mazače, s tím jak se potkám, tak  je  o  dobrou  náladu postaráno.      

Tak a k závodu, jak se zmínil, závod jak byl postavený, zvolené váhy pořadí a tak dále, se řadil určitě mezi těžší.  Klasicky jsem šel trochu rozklepaný na první disciplínu – Axle Lift na opakování se 145 kg. Chytnul jsem to nadhmatem, Pája  (Pavel  Zadražil) písknul a najednou to tam šlo. Klidná tři opakování, škoda čtvrtého, tam jsem se přidusil.  No a od té chvíle jsem cítil, že to nebude tak zlé. Do chvíle, kdy jsem viděl, že nikdo  tak nějak nedokáže roztáhnout traktor. (smích) No ale nějak ani tohle nebylo zlé a byla z toho tuším čtvrtá nejlepší délka.  A tak to nějak pokračovalo celý závod, kdy jsem se držel převážně v té horní části tabulky, výkony u mě byly celkem vyrovnané a to hraje velkou  roli.  Čím déle tento  sport dělám,  tím více cítím motivaci nic jen tak nevzdat, byť to tedy bolí jako čert, obzvlášť když máte zranění, které prostě už nejde vrátit zpět, kdy u mě to jsou záda a dneska už i kolena. To jsem si uvědomil na Car Deadliftu, který byl tedy opravdu těžký.  Vašek Mareš říká – vše je o hlavě – a je to tak. Ve chvíli, kdy jsem zabral, se mi v těle natáhly snad všechny vlákna svalů a já nevím čeho ještě. Proběhlo mi hlavou, že hamstringy  nevydrží a záda se zlomí jak vzduchovka, ale pořád to nějak nahoru šlo. Nakonec  z toho byly  čtyři opakování, ale já cítil, že tělo dostalo pecku, jako už dlouho ne. Ve stanu jsem se pak zeptal Česti, kolik to auto mohlo mít a Česťa potvrdil, že to na odhaduje 340 – 350 kg, čili pro mě absolutní strop. 

Po  Car Deadliftu následovala pro mě opět moc hezká disciplína Super Yoke, v tomto případě se 430 kg. Když jsem začínal se strongmany, neměl jsem tuhle disciplínu v lásce, pak mi ale začala jít, no a po zraněných zádech ž ji zase nemusím, byť je to v podstatě základ strongman sportu, něco nadzvednout a odnést kamsi. Bohužel tady se mi opět ozvaly záda a já byl rád, že jsem to aspoň někam donesl. Na závěrečnou disciplínu Atlas Stones jsem nastupoval  plný Aulinu, jinak bych tam snad ani nedošel. Letos mi atlasy docela jdou, nicméně se mi  v Brně  nezadařilo,  když mi při zdvihu 165 kg chyběl kousek. Chtěl jsem to napravit, ale tělo najednou vypnulo a řeklo dost.  No, takže jsem odcházel z placu bolavý a v hlavě naštvanost, jak jsem si závod v závěru pokazil.  Na řadu přišlo vyhlášení . Když už všichni čeští profíci stáli na placu, společně se dvěma  Slováky  a jedním Polákem a jediný kdo z byl z Čechů byl Česťa,  měl jsem  upřímnou radost. Skončil jsem tedy na pátém místě, přede mnou pak skončil rakouský závodník  Ronald Knoll na čtvrtém místě, na třetím místě pak ,,Small Devil,, srb Nemanja Tasić, na druhém pak polák Marcin Wlizlo a titul obhájil právem Čestmír Šíma.

Jelikož nemám zatím nějak možnost se dostat k závodům v zahraničí, jsem hrozně rád,  když se na českých závodech potkám na place právě s někým ,,odjinud,,. A to i v případě kluků  ze Slovenska v čele s hvězdou Braňo Golierem, nudným Igorem Petríkem  (smích) a  novým profíkem  Milanem Šulanem,  byť  je spíše vnímám již jako  domácí.  Každý, kdo  tento sport sleduje ví, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že mekka  strongman  sportu v Evropě je Polsko. Ti kluci jsou prostě nadupaný a k tomu si většinou můžou dát pózování s kulturisty.  Koho ale rád potkávám  a  vídím jak jde brutálně nahoru se svou formou je ,,fešák,, srb Nemanja Tasić.  Já osobně ho nazývám ,,Small  Devil,, . Výšky moc nepobral, ale vše kolem pobral snad třikrát tolik a co předvádí za výkony je úctyhodné. Hrozně se zlepšil a zlepšovat se bude dál. Stejně tak jeho tréninkový parťák  Ronald Knoll.  Potkal jsem se s ním dvakrát, dvakrát měl  překonal.

Závěrem chci číct, že pokud se dobře povede,  nerad bych si ,,strongman vlak,, nechal ujet, byť  mám i jiné důležité  cíle mimo sport , ale jinak se na příští strongman sezónu  a na MČR Brno 2018 budu těšit.

Jardo, já to moc děkuju za dlouhé a skvělé povídání, držím palce do další soutěžní sezóny a budu se taky těšit, že tě na našich soutěžích zase uvidím!

Dejte o nás vědět sdílením článku. Děkujeme.

Žádné komentáře

Zatím zde nejsou žádné komentáře. Můžeš to změnit!

Napsat komentář

E-mailová adresa nebude publikována nebo sdílena. Povinná pole jsou ozačena hvězdičkou. *